Obraz působí jako okamžik, kdy už není možné oddělit jednotlivé hlasy. Postava v popředí drží karty, ale není jasné, zda je vykládá, nebo se jimi snaží bránit. Její pohled míří stranou, jako by hledala ticho v prostoru, který ho nenabízí.
 
Za ní se vrství tváře, oči, ústa, ruce. Výrazy se opakují, překrývají a ztrácejí jasné kontury. Není možné je číst jednotlivě, fungují spíš jako proud. Jako tlak očekávání, projekcí a cizích přání, která se slévají v jeden celek.
 
Karty v obraze nejsou nástrojem jistoty. Spíš připomínají jazyk, který si každý vykládá po svém. Symboly se množí, ale význam se nevyjasňuje. Čím víc se snažíme porozumět, tím víc se obraz rozpadá do dalších možností.
 
Obraz pracuje s pocitem zahlcení, ale není chaotický. Má jasné centrum, které vše drží pohromadě, i když je pod tlakem. Postava zůstává stát, i když je obklopená. Neutíká, nehroutí se. Jen vydrží.
 
V interiéru působí obraz velmi silně a neklidně. Přitahuje pozornost okamžitě a nenechá ji snadno odejít. Často vyvolává otázky po hranici mezi intuicí a očekáváním, mezi vlastním hlasem a hlasy ostatních.
 
Je to obraz o hledání smyslu tam, kde je ho možná příliš mnoho.
A o odvaze zůstat, i když se výklad rozpadá.
 
Jedná se o originální autorský obraz.