Scéna se odehrává v noci, ale nepůsobí temně. Voda odráží barvy oblohy, hladina je klidná a krajina kolem tichá. Postava vstupuje do jezera opatrně, téměř nesměle. Pohyb je pomalý, soustředěný, jako by šlo o rituál, ne o náhodné gesto.
 
Zvířecí podoba je měkká a otevřená. Velké oči nevzbuzují strach, spíš pozornost. Nejsou upřené do prostoru, ale mírně naším směrem, jako by si bytost byla vědoma přítomnosti někoho dalšího. Není jasné, zda se díváme na bytost z příběhu, vzpomínku, nebo pocit, který se na chvíli stal viditelným.
 
Obraz pracuje s kontrastem vody a srsti, noci a barvy, klidu a nejistoty. Koupel tu nepůsobí jako očista, ale jako návrat. Do prostoru, kde není potřeba nic dokazovat ani skrývat. Voda nepřijímá, ani neodmítá. Prostě je.
 
V interiéru obraz funguje velmi silně. Přitahuje pozornost svou barevností a postavou, ale udrží ji zvláštním pocitem důvěrnosti. Často vyvolává otázku, jestli se díváme na někoho cizího, nebo na část sebe, kterou běžně nevidíme.
 
Je to obraz o chvíli, kdy se hranice rozpouštějí.
Mezi nocí a tělem, mezi pohádkou a skutečností, mezi strachem a klidem.