Obraz působí jako okamžik těsně před usnutím, kdy se realita ještě nerozpadla, ale už se začíná měnit. Postava leží na zemi, obklopená množstvím drobných světel, která připomínají hvězdy, květy nebo myšlenky. Jsou blízko, téměř se dotýkají těla, a přesto se zdá, že patří jinam.
 
Noční krajina je klidná a otevřená. Stromy stojí stranou jako tichí svědci a úzká cesta se vine do dálky bez jasného cíle. Jediná výrazná hvězda na obloze nepřitahuje pozornost silou, ale vzdáleností. Není součástí shluku. Zůstává oddělená.
 
Obraz pracuje s pocitem, kdy je člověk obklopen, ale neukotven. Kdy je všechno přítomné, jen ne to jedno, které by dávalo smysl. Hvězdy tu nejsou přáním ani útěchou. Spíš stopami něčeho, co bylo rozeseto, ale nedalo se sesbírat zpět.
 
V interiéru působí obraz velmi tiše. Nevyžaduje pozornost, ale drží ji. Často vyvolává osobní asociace o ztrátě, očekávání a o tom, jak snadno může chybět právě to, co se zdálo být samozřejmé.
 
Je to obraz o absenci, která není prázdná.
Jen jinak rozmístěná.