Na první pohled působí obraz klidně. Dvě tváře se vznášejí v otevřeném prostoru, spojeny jedním plynulým tahem. Nic se tu nehýbe, nic se nehrotí. Všechno působí téměř vyrovnaně.
 
Při delším pohledu se ale objevuje napětí. Výrazy obou tváří nejsou stejné. Jedna jako by nesla únavu, možná bolest, druhá působí smířeněji, ale ne vítězně. Spojení mezi nimi nepůsobí jako opora, spíš jako závazek. Něco, co drží pohromadě jen proto, že to zatím nepovolilo.
 
Tvar, který je propojuje, není pevný ani ostrý. Připomíná pohyb, který se musí neustále přizpůsobovat. Jako kdyby rovnováha nebyla stavem, ale snahou. Něčím, co se každý okamžik znovu hledá, znovu vyvažuje a znovu zpochybňuje.

Obraz nevysvětluje, zda jde o dvě osoby, dvě stránky jedné identity nebo dvě fáze téhož příběhu. Neurčuje, která z tváří je silnější ani která slabší. Neříká, co bylo dřív a co přijde potom.
 
V prostoru působí tiše, ale vytrvale. Často přiměje diváka zastavit se a zůstat o něco déle. Ne proto, že by byl dramatický, ale proto, že připomíná něco důvěrně známého. Stav, kdy se člověk snaží udržet rovnováhu, aniž by si byl jistý, jestli ji skutečně má.
 
Je to obraz o soužití protikladů.
A o tom, že rovnováha nemusí znamenat klid, ale vytrvání.