Na první pohled působí obraz přívětivě. Kulatá hlava, jemný úsměv, světlé pozadí. Všechno je čitelné, jasné, skoro dětské. Nic nepůsobí hrozivě ani složitě.
 
Při delším pohledu se ale objevuje zvláštní nejistota. Výraz je pevně daný, nemění se. Oči nejsou zavřené ani otevřené směrem k divákovi, spíš nepřítomné. Úsměv nepůsobí jako reakce, ale jako stav. Jako něco, co se drží, i když už k tomu není důvod.
 
Obraz pracuje s představou portrétu jinak, než jsme zvyklí. Nezachycuje konkrétní osobu ani okamžik. Spíš podobu, kterou lze nosit. Něco mezi tváří a maskou, mezi výrazem a rolí. Čím je obraz jednodušší, tím víc prostoru nechává pro projekci.
 
V interiéru funguje velmi výrazně. Přitahuje pozornost okamžitě, ale udrží ji neklidem, který se dostaví až později. Často vyvolává rozpory. Někomu připadá klidný, jinému znepokojivý. A právě v tom je jeho síla.
 
Je to portrét, který nic nesděluje přímo.
Jen zůstává, dívá se a nechává diváka, aby si položil otázku, kdo se vlastně dívá na koho.